NAVRCHOLU.cz
Zpět

Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl

1. kapitola - uskutečňování tao

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten , kdo zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí - ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost - toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad,
Brána veškeré tajemnosti.

 

2. kapitola -
pěstovat osobnost

Každý svět poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.

Tak jsoucí a nejsoucí se plodí,
těžké a snadné navzájem se tvoří,
dlouhé a krátké navzájem se měří,
vysoké a nízké navzájem se pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
poučuje aniž mluví.

Tvorstvo - jednou dané neodmítá.
Vytváří, aniž co vlastní,
působí, aniž na čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští..

3. kapitola - přivádět lid k míru

Nevynášejte vznešené -
a lidé se nebudou svářit;
nevychvalujte těžko dostupné -
a lidé nebudou krást;
nevystavujte žádoucí -
a lidská srdce nebudou jitřena.

Proto: vládne-li moudrý,
vyprazdňuje srdce lidí
a naplňuje jejich mysl;
oslabuje ctižádost lidí
a zpevňuje jejich páteř.
Bez ustání usiluje,
aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti;
stará se,
aby ti, kdož jsou zchytralí,
se neodvážili zasahovat

Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády..

4. kapitola - bez počátku

Tao - ač prázdné - působí-li,
jako by bylo nevyčerpatelné.
Jak je propastné!
Jako by bylo praotcem všech věcí!

Zmírňuje svou ostrost,
pořádá svůj chaos,
tlumí svou oslnivou zář,
ztotožňuje se se svým prachem.

Jak je nezměrné!
Jako by trvalo od věků!
Nevím, koho je synem.
Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší..

5. kapitola - působnost prázdna

Nebesa a země neprojevují lidumilnost,
tvorstvo je pro ně tolik
co slaměný (obětní) pes.

Moudrý neprojevuje lidumilnost
lidstvo je pro ně tolik
co slaměný (obětní) pes.

Prostor mezi nebem a zemí -
zdaž není jako kovářský měch?
Je prázdný - a nezbortí se,
je v stálém pohybu - a stále více vydává.

Leč: přemíra slov svůj počet vyčerpá.
Není proto lépe zachovávat "míru věcí"?.

6. kapitola - uskutečňování forem

Duch hlubiny nikdy neumírá.
To je, co nazýváme tajemnou matkou zrodu.

Branou tajemného zrodu je to,
co nazýváme kořenem nebe a země.

Nepřetržitě a bez ustání trvá
a působí bez násilí..

7. kapitola - ukrývat svou zář

Nebe stále trvá,
země stále zůstává.
Nebe a země jsou stálé a trvalé,
protože nežijí ze sebe;
proto mohou žít ustavičně.

To je, proč moudrý
opomíjí sebe - a tím se prosazuje,
zbavuje se sebe - a tím se zachovává.

Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů,
může všechny své zájmy uskutečňovat?.

8. kapitola - podstata smírnosti

Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se nejnižšími místy,
o něž nikdo z lidí nedbá;
a tím se blíží věčnému tao.

Obydlí je dobré, má-li polohu.
Srdce je dobré, má-li hloubku.
Štědrost je dobrá, má-li laskavost.
Řeč je dobrá, má-li věrnost.
Vláda je dobrá, má-li pořádek.
Činnost je dobrá, má-li způsobilost.
Pohyb je dobrý, má-li vhodnost.

Toliko tam, kde není sváru,
není pohrom ani příkoří..

9. kapitola - rozvíjet rovnováhu

Chceš-li podržet něco do krajnosti plné,
lépe, když toho zanecháš.
Chceš-li podržet něco do krajnosti ostré,
nadlouho to nezachováš.
Máš-li síň plnou zlata a drahokamů,
nic ti je nemůže uchránit.
Máš-li moc a bohatství - a k tomu zpupnost,
nemůžeš ujít vlastní zkáze.

Dovršit dílo,
splnit své poslání
a stáhnout se do ústraní -
toť cesta nebeského tao..

10. kapitola - umět jednat

Kdo soustřeďuje svou duševní sílu k tomu,
aby objímal jedno,
nemůže zůstat rozpolcen.

Kdo soustřeďuje svou životní energii k tomu,
aby dosáhl mírnosti a poddajnosti,
může zůstat jako novorozené děcko.

Kdo opatruje a chrání před poskvrnou
hlubinu svého nitra,
může zůstat bez úhony.

Kdo s láskou k svému lidu
řídí vládu na zemi,
může zůstat bez zasahování.

Ať brána nebes se otvírá nebo zavírá,
může zůstat klidný jako samice u ptáčat.

Ať jasnozřivě proniká do všech končin světa,
může zůstat bez vědomostí.

Plodí vše, živí vše.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - a nezáviset,
být v čele - a neovládat
to je, co se nazývá tajemnou ctností..

11. kapitola - působení "ničeho"

Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo,
leč "nic" mezi nimi tvoří použitelnost vozu.

Hlína hněte a tvoří nádoby,
leč "nic" jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.

Staví se dům a vysekávají se okna a dveře,
leč "nic" jeho otvorů tvoří použitelnost domu.

Tak v tom, co jest, spočívá prospěšnost,
v tom, co není, spočívá užitečnost..

12. kapitola - krotit vášně

Změť pěti barev oslepuje oko,
změť pěti tónů ohlušuje ucho,
změť pěti chutí otupuje ústa.
Honba a prudký cval
rozněcují lidská srdce.
Vzácné a drahé věci
zavádějí člověka na scestí.

To je, proč moudrý
je soustředěn na to, co je v jeho nitru,
nikoli na to, co postřehují jeho smysly.
Podržuje jedno a odmítá druhé..

13. kapitola - ošklivit si hanbu

Přízeň je zahanbující jako strach,
pocta je velké soužení pro tělo.

Co znamená: přízeň zahanbující jako strach?
Přízeň stahuje dolů;
dosáhneš-li jí, máš strach,
pozbudeš-li jí, máš strach.
To je, proč pravím:
přízeň je zahanbující jako strach

Co to znamená: pocta je velké soužení jako tělo?
Mám velké soužení, protože mám tělo.
Kdybych neměl tělo,
jaké soužení bych mohl mít?

Proto:
Kdo cení své já pro veškerenstvo,
tomu možno svěřit svět
Kdo miluje své já pro veškerenstvo,
tomu možno odevzdat svět..

14. kapitola - chvála tajemného

Patříš na ně - a nevidíš je;
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je;
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je;
Proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná v jedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé,
je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.

Kdo obsáhne tao dávných dob,
může řídit přítomné jsoucno,
může poznat začátek pradávnosti.
To je, co nazývám odvěkostí tao..

15. kapitola - příklad ctnosti

Ti, kdož v dávných dobách prosluli jako mudrci,
byli nesmírně jemní, odtažití a podivuhodně pronikaví.
Byli tak hlubocí, že je můžeme jen stěží pochopit.
Protože nejsme s to je plně poznat,
snažíme se je alespoň přibližně znázornit.

Jak byli obezřelí!
Jako ten, kdo v zimě přechází řeku.
Jak byli ostražití!
Jako ten, kdo se hrozí ze všech stran sousedů.
Jak byli zdrženliví!
Jako ten, kdo je hostem na návštěvě.
Jak byli nevyzpytatelní!
Jako tající tříšť ledu.
Jak byli strozí!
Jako holý peň stromu.
Jak byli všeobsáhlí!
Jako široké údolí.
Jak byli nezbadatelní!
Jako zkalená tůň.

Kdo je schopen zkalené klidem zčistit
a postupně vyjasnit?
Kdo je schopen klidné pohybem vzrušit
a postupně oživit?

Kdo v sobě chrání toto tao,
nedychtí být naplňován.
Právě proto, že není přeplněn,
může se spotřebovávat,
aniž potřebuje obnovy..

16. kapitola - návrat k prazákladu

Dosáhnout vrcholu prázdna!
Prožívat plnosti klidu!
V společném procesu rodí se všechno tvorstvo,
a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět.

Každý tvor rozkvétá a roste do plnosti
a každý se znovu vrací k svému prazákladu.
Návrat k prazákladu znamená plnost klidu.
To je, čemu se říká naplnit své určení.

Naplnit své určení - znamená věčnost.
Znát věčnost - znamená osvícenost.
Neznat věčnost - znamená zaslepenost a zkázu.

Kdo zná věčnost, obsahuje všeobsáhlost,
kdo má všeobsáhlost, obsahuje nestrannost,
kdo má nestrannost, obsahuje důstojenství královské.

Královské důstojenství vede k nebesům,
nebesa vedou k tao,
tao vede k věčnému trvání.

Pak zánik těla není hrozbou.

17. kapitola - přirozenost jednání

V dobách velkých vládců
lid sotva věděl, že je má.
Jejich nástupce lid ctil a miloval,
k dalším hleděl se strachem,
od dalších se s pohrdáním odvracel.

Tam, kde chybí důvěra,
tam povstává nedůvěra.

Jak uvážlivá a vzácná jsou tato slova!
Když dílo bylo dokončeno,
práce ve svůj čas vykonány,
všechen lid si svorně říkal:
jsme a žijeme jako příroda.

18. kapitola - úpadek mravů

Kde je opuštěno svrchované tao,
objevuje se lidumilnost a spravedlnost.
Kde vládne chytrost a obratnost,
objevuje se pokrytectví a klam.
Kde nejsou v souladu příbuzenské vztahy,
objevuje se synovská úcta a bratrská láska.
Kde je země ve zmatcích a nepořádku,
objevuje se loajálnost a věrnost.

19. kapitola - návrat přirozenosti

Zanechte svatosti,
odhoďte učenost -
a prospěch lidu se zestonásobí!

Zanechte lidumilnosti,
odhoďte spravedlnost -
a lid se vrátí k synovské úctě a lásce!

Zanechte zchytralosti,
odhoďte ziskuchtivost -
a nebude zlodějů a banditů!

Z těchto tří (věcí) lze soudit,
že to, čemu se říká "vzdělanost",
samo nestačí.

Hleďte si proto udržet to,
co k vám přináleží:
projevujte prostotu,
uchovejte neporušenost,
omezujte jednostrannost,
brzděte žádostivost!

20. kapitola - lišit se od prostřednosti

Odložte učenost - a budete bez starostí!

Souhlas a přitakání - čím se od sebe liší?
Dobré a zlé - jaký je mezi nimi rozdíl?
Avšak: čeho se lid hrozí,
toho se nelze nehrozit.

Ó jaká bezútěšnost! A její meze dosud nelze dohlédnout!
Davy se radují a veselí,
jako by slavily obětní hostinu,
jako by stoupaly k terasám o příchodu jara!

Já jediný zůstávám tichý a neúčastný,
jako bych byl bez tvaru a znaku,
jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo.
Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout.

Běda! Mé srdce je prázdné jako srdce pomatence!
Jsem tak nevědomý a zmatený!

Lidé tohoto světa jsou plni světla,
jen já jediný jsem jako v temnotách!
Lidé tohoto světa jsou čilí a obratní,
jen já jediný jsem zemdlený a netečný!

Jsem pustý jako moře, zmítán a hnán -
jako bych neměl kde zakotvit!
Lidé tohoto světa jsou schopní a prospěšní,
jen já jediný jsem bezcenný a k ničemu!

Já jediný se liším od ostatních,
neboť ctím a velebím Matku - živitelku všeho.

21. kapitola - čiré srdce

Velká ctnost ve svém projevu
zcela a výhradně sleduje tao.
Tao - co do své povahy -
je neurčitelné a nepostižitelné.

Nepostižitelné a neurčitelné -
v němž spočívají všechny tvary!
Neurčitelné a nepostižitelné -
v němž spočívají všechny věci!
Temné a neproniknutelné -
v němž spočívá jádro veškerosti!

Toto jádro - toť naprostá pravost,
v němž spočívá plnost spolehnutí.
Od pradávna dodnes jeho jméno nepomíjí,
aby dozíralo na zrod všech věcí.

Odkud vím, že takový je zrod všech věcí?
Právě skrz toto.

22. kapitola - rozvíjet nenáročnost

Co je neúplné, dojde úplnosti.
Co je křivé bude narovnáno,
co je vyhloubené, bude naplněno,
co je vetché bude obnoveno;
kdo žádá málo, obdrží mnoho,
kdo žádá mnoho, sejde na scestí.

To je, proč se moudrý upíná na jedno,
a stává se příkladem světa.
Nevystavuje se na odiv,
a proto září.
Nepokládá se za dokonalého,
a proto je slaven.
Neprosazuje se,
a proto dochází uznání.
Nevyvyšuje se,
a proto vyniká.
Nebojuje a nesoupeří,
a proto není na světě nikdo,
kdo by se odvážil s ním měřit.

Jestliže staří říkali:
"Co je neúplné, dojde úplnosti" -
zdaž to byla jen prázdná slova?

Vpravdě, dovršujíce úplnost,
vracíme se k prazákladu.

23. kapitola - prázdnost nebytí

Být úsporný ve slovech - odpovídá přírodě.
Prudký vichr netrvá celé ráno,
prudký déšť netrvá celý den.

Kdo způsobuje tyto věci?
Nebe a země.
Když ani nebe a země se nemohou projevovat
bez přestání,
oč méně pak člověk!


Proto ten, kdo své počínání spojuje s tao,
obsahuje tao, ztotožňuje se s tao.
Své počínání spojuje s ctností,
ztotožňuje se s ctností,
své počínání spojuje s újmou,
ztotožňuje se s újmou.

Kdo je ztotožněn s tao,
toho i tao přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s ctností,
toho i ctnost přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s újmou,
toho i újma přijímá se zalíbením.

Tam kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.

24. kapitola - trpkost slávychtivých

Kdo vystupuje na špičky,
nemůže pevně stát.
Kdo kráčí strojeně,
nemůže dlouho jít.

Kdo se vystavuje na odiv,
nemůže dlouho zářit.
Kdo se pokládá za dokonalého,
nemůže být oslavován.

Kdo se prosazuje,
nemůže být uznáván.
Kdo se vyvyšuje,
nemůže vynikat.

Pro tao je jako výkal a odpadky,
jež v každém budí odpor a hnus.
Proto ten, kdo obsahuje tao,
u toho neprodlévá.

25. kapitola - obraz tajemného

Existuje cosi - mlžné a beztvaré,
a přece hotové a dovršené.
Povstalo mezi nebem a zemí.

Je tak tiché! Tak pusté!
Stojí samo a nemění se.
Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku veškerenstva.

Jeho jméno neznám.
Označuji je jako "tao".
Donucen dát mu jméno,
nazývám je "svrchované".

Svrchované - toť unikající.
Unikající - toť vzdalující se.
Vzdalující se - toť vracející se.

Proto: Tao je svrchované,
nebe je svrchované,
země je svrchovaná,
i královské důstojenství je svrchované.
V okrsku zemském jsou čtyři svrchovanosti
a královské důstojenství zaujímá jednu z nich.

Člověk se řídí podle země,
země se řídí podle nebe,
nebe se řídí podle tao,
tao se řídí podle sebe.

26. kapitola - ctnost závažnosti

Těžké je základem lehkého,
klid je vládcem nepokoje.

Proto moudrý kráčí po celý den,
aniž opouští tíhu břemene.
I při pohledu na nejkrásnější nádheru,
setrvá v klidu nad vše povznesen.

Jak je možné,
aby vládce deseti tisíc vozů
svým chováním znevažoval říši?

Znevažováním pozbýváme základu,
nepokojem pozbýváme vlády.


27. kapitola -
užitečnost vhodnosti

Kdo dobře chodí, nezanechává stop.
Kdo dobře mluví, nedopouští se chyb.
Kdo dobře počítá, nepoužívá počítadla.
Kdo dobře zavírá, nepotřebuje závor ani klíčů,
a co zavře, nikdo neotevře.
Kdo dobře svazuje, nepotřebuje provazů ani uzlů,
a co sváže, nikdo nerozváže.

To je, proč moudrý
vždy dobrotivě pomáhá lidem -
a nikoho nezavrhuje.
Vždy dobrotivě pomáhá tvorům -
a nikoho neodmítá.
Tomu se říká skrytá osvícenost.

Proto ten, kdo koná dobro,
je nedobrému učitelem;
ten, kdo nekoná dobro,
je dobrému cenným materiálem.

Nemít v úctě, co je pro nás učitelem,
nemít v lásce, co je pro nás cenným materiálem,
vede - přes všechnu chytrost - k velkým omylům.
Tomu se říká potřebnost prozíravosti.

28. kapitola - návrat k jednoduchosti

Kdo ví, co je v něm mužného,
a má na paměti co je v něm ženského,
stává se hlubokým řečištěm světa,
neopouští stále působící ctnost
a může se vrátit do stavu novorozeného děcka.

Kdo ví, co je v něm jasného,
a má na zřeteli co je v něm temného,
stává se vzorným příkladem světa.
Kdo je vzorným příkladem světa,
neodchyluje se od stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu vrcholného nebytí.

Kdo ví, co je v něm úctyhodného,
a má na zřeteli, co je v něm zahanbujícího,
stává se širokým údolím světa.
Kdo je širokým údolím světa,
má dostatek stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu původní jednoduchosti.

Rozptylováním jednoduchosti
povstávají "nádoby užitku".
používány moudrým,
slouží jako nástroje vlády a správy.
Pak svrchovaný řád
zůstává nerozdělen a neporušen.

29. kapitola - o nezasahování

Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním,
ten - jak já jsem viděl - ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.

Mezi bytostmi některé vedou, jiné následují.
Dech některých vane jemně, jiných prudce.
Některé jsou silné, jiné slabé.
Některé se dovršují, jiné uvadají.

To je, proč moudrý odmítá vše,
co je přehnané,
co je výstřední,
co je přes míru.

30. kapitola - varovat se zbraní

Ten, kdo v radách pozemskému vládci uplatňuje tao,
nezastrašuje svět řinčením zbraní.
Takové počínání přináší odvetu.

Kde tábořilo početné vojsko,
zarůstá země hložím a bodláčím.
Kudy táhla mocná armáda,
vždy přicházejí hladová léta.

Dobrý se spokojuje s dosažením výsledku, toť vše,
a neodvažuje se uplatňovat dále násilí.
Dosáhl-li výsledku, nebude se vynášet,
nebude se zpupně chovat;
neboť došel výsledku,
protože nemohl jinak.

Výsledku se nesmí dosahovat násilím,
neboť co je příliš silné,
počne upadat a chátrat;
a to je proti tao.

Co je proti tao -
předčasně zaniká.

31. kapitola - odložit zbraně

I nejvzácnější zbraň je nástrojem neštěstí,
jež budí u každého odpor.
Proto ten, kdo obsahuje tao, se u ní nezdržuje.

Ušlechtilý muž, mešká-li doma,
cení levici jako místo cti,
Mešká-li ve zbrani,
cení pravici jako místo cti.

Zbraně - jako nositelé neštěstí -
nejsou nástrojem vhodným pro ušlechtilého muže.
Proto jich užívá, jen nemá-li vyhnutí.
klid a mír klade nade vše.

Ve vítězství není nic oslavného.
Radovat se z vítězství -
znamená mít potěšení v zabíjení lidí.
Kdo se raduje ze zabíjení lidí,
nikdy nebude sto uplatnit své cíle ve světě.

Při příznivých událostech je přednost dávána levici.
Při nešťastných událostech je dávána přednost pravici.

Při bitvě má pobočník místo na levé straně,
vrchní velitel na pravé straně.
To znamená, že zaujímají místa jako při smutečním obřadu.

Je-li pobyto velké množství lidí,
má to vzbuzovat velký žal a smutek.
Kdo zvítězil v bitvě, má zaujímat místo
podle pravidel pohřebních obřadů.

32. kapitola - blaženství ctnosti

Tao je věčné a zůstává beze jména.
Ač ve své jednoduchosti zdá se nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.

Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.

S počínajícím řádem jsou dána jména.
Jakmile jsou zde jména,
je třeba vědět, kdy se zastavit.
Víme-li včas, kdy ustat
Vystříháme se pohromy.

Tao ve vztahu k veškerenstvu je pro ně tím,
čím jsou řeky a moře pro proudy a horské bystřiny.

33. kapitola - ctnost rozlišování

Kdo zná druhé, je chytrý;
kdo zná sebe, je moudrý.

Kdo přemáhá druhé, je silný;
kdo přemáhá sebe, je mocný.

Kdo se umí spokojit, má hojnost;
kdo dovede vytrvat, má vůli.

Kdo se neodchyluje od svého učení,
má dlouhé trvaní.

Kdo smrtí nezaniká,
má stálé trvaní.

34. kapitola - úkol dovršování

Svrchované tao, jež zaplavuje vše,
rozprostírajíc se vpravo i vlevo!

Od tebe závisí zrod všeho tvorstva,
ty však nikoho neodmítáš!
Vše dovršuješ, samo však zůstáváš bez věhlasu!
S láskou pečuješ o všechno tvorstvo,
nežádáš si však být nikomu pánem!

Tím, že trvale zůstáváš bez nároků,
možno tě nazvat "malé".
Tím, že všechno tvorstvo se k tobě vrací,
ty však nikomu nechceš být pánem,
možno tě nazvat "velké".

To je, proč moudrý nikdy neusiluje o velikost,
a proto může svou velikost dovršovat.

35. kapitola - ctnost dobrotivosti

Kdo pevně drží nejvyšší symbol,
k tomu přichází celý svět.
Přichází, a nic ho neohrožuje,
přichází jen klid a blaženost.

Krásná hudba a chutná jídla
lákají poutníka k zastavení.
Avšak to, co vydává tao,
je tak matné a bez chuti!

Hledíš na ně - nejsi s to je spatřit.
Nasloucháš mu - a nejsi s to je slyšet.
Avšak užíváš-li ho - nejsi s to je vyčerpat.

36. kapitola - rozpoznávat skryté

Má-li být něco staženo,
muselo to být původně napjaté.
Má-li být něco zeslabeno,
muselo to být původně silné.
Má-li být něco odvrženo,
muselo to původně být nadměrné.
Má-li být něco odejmuto,
muselo to být původně obsaženo.

Tomu se říká jemnost rozpoznávání.

To je, proč měkké a slabé
vítězí nad pevným a silným.

Tak jako ryba nemá být zbavována hlubiny,
nemá lid být seznamován s ostrými nástroji země.

37. kapitola - jak vládnout

Tao je věčné a zůstává bez konání,
a přece není nic co by nebylo vykonáno.

Kdyby je knížata a králové dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by se samo od sebe utvářelo.

Kdyby však ve svém rozvoji se samo zatoužilo přetvářet,
sám bych je zadržel jednoduchostí bezejmenného.

Bezejmenná jednoduchost je prosta žádostí a vášní.
Co je bez žádostí a vášní, spočívá v klidu.

Pak celý svět by se sám od sebe přivedl k míru.

Úvod | Předmluva | Historické pozadí | Specifické rysy taoismu | První díl | Druhý díl

Nahoru Zpět