Tao te ťing - předmluva

Myšlenka přeložit jednou Tao te ťing vznikla ve mně už velmi dávno, více než před dvaceti lety. O té dobyjsem se k textu stále znovu vracela, ale jen pro vlastní potěchu. V překladu mi bránilo kromě jiných úkolů především vědomí vlastní nedostatečné připravenosti. Pořizovat pouhou kompilaci z existujících překladů se mi nechtělo a na vlastní interpretaci jsem se necítila dost silná. Určité okruhy myšlenek mi zůstavaly stále zahaleny a jejich výklady, jak jsem je nacházela jinde, mne neuspokojovaly. Vyjadřovaly daleko více názorový svět interpreta (překladatele) než autora Tao te ťingu. A klíč k autorově vizi mi stále unikal.

Když jsem jednoho jara ( v roce 1967) přiložila ke knihám a dovolenou tento útlý svazek staré moudrosti, bylo to jen pro potěchu z důvodů ryze osobních. Potřebovala jsem nabrat "druhý dech", "vyjít ze sebe" z ustáleného a zmechanizovaného způsobu myšlení, ponořit se do světa jiných hodnot, jiného pojmosloví a uvažovaní a tak hledat cestu zpět k sobě, ke svému nekonvenčnímu já. Co lepšího my mohlo pomoci než tato filosofie přírody, tato óda na život oproštěný od jakýchkoli formalit a zásahů zvenčí, od "prachu a marnosti světa", život "s přírodou" a "podle přírody" jak praví Tao te ťing. Neboť příroda je jedním z nespočetných projevů "tao", této prapůvodní "jedinosti", neztvárněné a nerozlišené "stejnosti", jež - jakožto "tvar beztvarého" a "forma neformovatelného" - je lůnem veškeré existence, jsouc sama "bytím v nebytí", stejností, která je nepřetržitou a věčně "existující non-existencí".

Tak se stalo, že v tichu jihočeské přírody, pod korunami borovic a s táhlou hladinou rybníka před očima jsem začala váhavě ohmatávat první řádky "Posvátné knihy o tao a ctnosti". Zpočátku jsem byla až udivena jak lehce se otvíraly. Za necelý měsíc jsem měla přeloženo 30 kapitol prvního dílu. A tu se mi znovu vrátila myšlenka pořídít český překlad textu. Její neuváženost jsem si uvědomila až později, neboť čím hlouběji jsem pronikala do textu, tím obtížnější se začal jevit. Pod jednotlivými slovy a výroky se rozvírala tak mnohotvárná šíře a nedohledná hloubka, že mne přepadala bezmocnost při pomyšlení, budu-li vůbec sto překlad dokončit. Obsahová šíře čínských znaků ponechává totiž překladateli na vůli výběr mezi mnoha významy. U literárního díla lze poměrně snadno vystihnout nejvhodnější význam z celého kontextu a mnohdy tato mnohotvátnost může sloužit i stylisticky k různým obměnám. Zde šlo však o text filosofický, kde přesnost a především jednoznačnost terminologická je podstatně důležitá. Bylo třeba pro každý termín stakovou obsahovou náplní a tak gramaticky "ohebný" a stylisticky "tvárný", aby vyhovoval různým postavením v průběhu celého textu. Sjednocení pojmosloví z hlediska filosofické působilo však někdy nepřekonatelné potíže po stránce stylistické, neboť Tao te ťing je dílo nejen filosofické, ale i básnické. Mezi těmito póly jsem sváděla neustálý boj, když na úkor básnického vyjádření jsem musela dát přednost striktní pojmové přesnosti.

Dosud na žádném čínském textu jsem si neuvědomila tak jasné sepětí myšlenky a slova. Ocitneme-li se před takzvaným "temným" místem, gramatická znalost příliš napomůže. Mnohdy jsem strávila celé hodiny - i dny - nad jedinou větou či výrazem, a často bez výsledně. Po dokončení první verze zůstala v překladu ještě řada nevyřešených míst, přestože se mnohá pod zorným úhlem dalších kapitol začala postupně vyjasňovat. Bylo proto třeba prověřit celý text od začátku znovu: srovnávat obsah jednotlivých pojmů na různých místech textu, pronikat jejich "taoistickou" náplní a učit se z ní text promýšlet. Poznala jsem, že jediným vodítkem při rozšifrování záhadných míst je zmocnit se autorova myšlenkového systému, jeho postupu uvažování. Autor zpravidla vyslovuje jen premisu a závěr, dedukční pochod si musí čtenář dovodit sám. Mnohá věta se na první pohled zdá s ostatním textem nesourodá, i paradoxní. Teprve podaří-li se uchopit jádro problému, začnou se jednotlivé části textu mezi sebou spojovat, logicky do sebe zapadat a odhalovat skrytý smysl.

Další problémy se objevily, když jsem začal svůj překlad porovnávat s překlady jinými. Musel jsem prověřovat opodstatněnost svých interpretací, zdůvodňovat svá pojetí tam, kde z gramatického hlediska byl i jiný výklad možný. I když souhlas většiny nelze považovat důkaz, přesto jsem zakoušela pochybnosti o správnosti svého pojetí, když jsem pro ně nikde nenacházel oporu. Tyto pochybnosti se mi zčásti rozptýlily až několik týdnů před odevzdání práce. Podařilo se mi získat z Národní knihovny v Paříži dílo francouzského sinologa Stanislava Juliena, autora prvního evropského překladu To te ťingu (vyšel v roce 1841), který dodnes zůstává jedním z nejlepších. K velké radosti jsem zjistila, že v řadě "temných" zejména ve filosofických pasáží textu, se naše interpretace shodují. Jeho práce mi také potvrdila dosud jen tušenou domněnku, že mnozí čínští komentátoři i západní překladatelé podléhali vědomě či nevědomě, značné autocenzuře. Bylo to hlavně v místech, která pojednávala o otázkách společenských, "o správné vládě", o vztahu mezi panovníkem a poddanými. Stanislav Julien uvádí totiž pasáže z dnes těžko dostupných komentářů, z nichž vysvítá, kterak učenci, jejichž výklad filosofických částí textu je neobyčejně pronikavý, jsou jakoby bezradní a naivní v interpretaci míst, v nichž jsou tyto myšlenky aplikovány na oblast společenskou. Potvrzuje to i sinolog Abel Rémusat, když při výkladu nejasných míst Tao te ťingu poznamenává, že kromě nejasnosti látky samé jde i o to, že staří měli své důvody, proč se u určitých témat nevyjadřovali jasněji.

St.Julienovi vděčím však i zato, že mi svou předmluvou poskytl morální útěchu, neboť v ní doznává, že překlad na němž pracoval plných šest let, prošel nejméně třemi fázemi a že se To te ťingem zabýval od roku 1826 do roku 1841. I má práce se začala neúměrně prodlužovat.
Proto jsem velmi zavázána za pomoc, podporu a tvůrčí diskuse: Jaroslavu Průškovi, dr. Zdeňce Heřmanové-Novotné, dr. Zbyňku Fišerovi.

Berta Krebsová v březnu 1970

Nahoru Zpět