Obrana

Autor Mgr. Miroslav Mlčák je justičním čekatelem. Miroslav Mlčák - pramen

Obranou se rozumí odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem člověka (útočníka) na zájmy chráněné tr. zákonem. Samotné obranné jednání směřuje proti útočníkovi, resp. proti jeho útoku, který je namířen proti výše uvedeným chráněným společenským vztahům, přičemž toto obranné jednání má znaky činu, který by byl jinak trestný.

4. Obrana
Toto obranné jednání, splňuje-li podmínky nutné obrany, není protiprávní, neboť nutná obrana patří k okolnostem vylučujícím protiprávnost.

Samotná obrana, tedy odražení útoku, může mít formu konání, ale také opomenutí (např. je-li útok veden proti osobě, které přijde na pomoc její cvičený pes, kterého tato osoba nezadrží ani neodvolá). Útok je možno odvracet vlastnoručně, s použitím nějakého předmětu, zvířete, pomocí jiné osoby nebo "živého nástroje", ale též např. pomocí automatického obranného zařízení.

Lze se domnívat, že obrana proti útočníkovi může směřovat přímo, ale i nepřímo (např. odvrácení útoku zničením nástroje, jehož útočník k útoku použil).

Obrana musí směřovat proti útočníkovi (jen proti útočníkovi je nutná obrana přípustná). Je-li však útočníků více, může obrana směřovat proti kterémukoliv z nich, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi (srov. např. č. 24/1956 Sb. rozh. tr.). Obrana útočníka postihuje zpravidla na jeho tělesné integritě, ale může jej postihnout i jinak (např. mu způsobit majetkovou újmu usmrcením poštvaného zvířete). Pokud by však byly při nutné obraně zasaženy (i) zájmy třetích osob, bylo by třeba proto, aby obránci nevznikla odpovědnost za tento následek, aby v tomto směru byly splněny podmínky krajní nouze.

Obrana je časově omezená nejdříve od okamžiku, kdy útok přímo hrozí a nejpozději do oka- mžiku, kdy již definitivně skončil.

Jednání obránce se nemusí omezovat pouze na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), nýbrž může být i aktivní (obránce může např. v průběhu střetnutí postoupit dopředu) tím se z obránce nestává útočník. O tom, kdo je v roli obránce a kdo v roli útočníka, rozhoduje v tomto případě iniciativa na počátku střetnutí, nikoli další jeho průběh nebo výsledek (č. 12/1983 Sb. rozh. tr.); to platí i tehdy, je-li na jedné nebo na obou stranách více osob a trvá-li půtka po nějakou dobu.

V praxi však někdy bývá dosti nesnadné rozlišit nutnou obranu od vzájemného napadení. Problémy tohoto rozlišení vyvstávají zejména ze dvou skutečností: jednak z faktu, že se obránce může bránit aktivně, jednak z faktu právem připuštěné preventivní obrany proti již hrozícímu útoku.

Jako hlavní rozlišovací zásadu zde shodně s již výše uvedeným chápe časové hledisko, tj.: "kdo dříve začal". Dále zdůrazňuje skutečnost, že určení toho, co je "útok", je otázkou právní a nikoli skutkovou vždy bude totiž záležet na kritériích, jež si zvolíme. Posléze se pokouší charakterizovat určité základní situace, ve kterých bude rozlišení útoku a obrany jasné; sem řadí tyto případy:
1. Akce jedné strany předcházela akci z druhé strany. Útokem je prvá z nich (nejde-li o následující případ č.2).
2. Z jedné strany akce bezprostředně hrozila, poté následovala akce z druhé strany. Časové pořadí opět určuje, co je útok.
3. Akce z jedné strany byla výkonem nějakého práva (jiného než nutné obrany) anebo plněním povinnosti, např. výkon exekuce, zadržení podezřelého, a druhá strana sáhne k protiakci.Útokem je tato protiakce.
4. Akce z jedné strany byla nedovoleným jednáním jiného druhu než napadením tělesné integrity, např. vloupání do cizího bytu, žhářství. Protiakce, pokud nevybočí z časových mezí, je obranou.
5. Obě strany se domluví na násilném střetnutí. Pak jsou útočníkem obě.

Naproti tomu jako problematické vidí A. Dolenský posuzování těchto dvou variant:

A. Násilné střetnutí vzešlo z postupně a ponenáhlu se zostřujícího konfliktu. K tomuto pří- padu A. Dolenský uvádí: "Rekonstruovat celý průběh případu bude velmi nesnadné. Hledisko časové priority tu selhává. Spravedlivé řešení by se tu spíše našlo v charakteru postoje obou stran: zda a čí jednání směřovalo k stupňování konfliktu nebo naopak jaký byl motiv či pohnutka k jednání té které strany apod. Byl-li podíl obou stran zhruba stejný, budou útočníky oba."

B. Obě strany začnou s akcí současně nebo téměř současně bez jakékoliv přípravy. Zde A. Dolenský doplňuje: "Zde rovněž selhává časové hledisko. Na nepatrný rozdíl zlomku vteřiny nelze tu hledět, ostatně by takové kritérium působilo nepřekonatelné důkazní obtíže. I když střetnutí tohoto typu začalo bez přípravy, nebylo zajisté bez motivů. A v nich lze hledat podklad pro zjištění, která strana měla zájem na střetnutí. Významné tu budou i osobní vlastnosti, jako násilná povaha, nedůtklivost, ukvapenost apod. Podle toho mohou být útoč- níky oba nebo jeden z nich."

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že při současnosti akcí nelze paušálně pokládat obě strany za útočníky (což by v případě sub A. bylo nespravedlivé zejména vůči osobám, jež by celým svým postojem dávaly najevo, že si nepřejí druhého napadnout, ale v zájmu vlastní bezpečnosti byly nuceny reagovat na stále se stupňující akce protivníka, popř. sub B. vůči těm, kteří | tušíce nebezpečí by okamžitě reagovaly), ale bude nutno se v těchto případech zaměřit zejména na širší posouzení celé situace a zjištění osobních vlastností, postojů a motivů každé ze stran v daném konkrétním případě.

V této souvislosti bude ještě praktické zmínit se o rozlišování nutné obrany, rvačky a obdobných případů nutné obraně nebo rvačce se podobajících.

O nutnou obranu nepůjde v případě rvačky, tedy pokud budou spolu dvě nebo více osob zápasit a obrana zde bude střídat útoky; podstatný rozdíl zde spočívá vtom, že zatímco nutná obrana předpokládá rozdělení zápasících osob na dvě strany, kde jedna je v roli obránce a druhá v roli útočníka, u rvačky nebudou tyto role tak zřetelně rozděleny. Byla-li naplněna skutková podstata trestného činu rvačky podle § 225 tr. zákona, tedy mj. jsou-li zde alespoň tři osoby, bude jednání všech účastníků rvačky posuzováno podle této skutkové podstaty. Pro přesnější odlišení od nutné obrany zde bude jedním z dalších důležitých hledisek (po stránce subjektivní) motiv jednání dotčených osob, zejména tam, kde časové rozlišení ("kdo dříve začal") nepovede k jasnému závěru a povaze daného případu.

Pokud by však šlo o situaci, kdy by jedna (nebo více) osoba byla napadena více útočníky a tato by se bránila v mezích nutné obrany, nepůjde o rvačku, a to ani na jedné, ani na druhé straně(srov. č. 75/1956 a č. 36/1960 Sb. rozh. tr.).

O nutnou obranu ani o rvačku ve smyslu § 225 tr. zákona nepůjde však v případě, kdy dvě osoby budou navzájem útočit na svou tělesnou integritu (srov. č. 26/1967 Sb. rozh. tr.); dojde-li zde alespoň na jedné straně k ublížení na zdraví, bude jednání druhé strany posuzováno podle § 221 a násl. tr. zákona, přičemž pro právní posouzení bude zejména rozhodné, k jakému následku úmyslný útok směřoval a jaký následek byl činem způsoben.

Intenzita obrany musí být potřebná k odvrácení útoku, obrana musí být natolik silná a účinná, aby byla způsobilá útok odvrátit, jinak bude neúspěšná. Použitím slabší obrany by někdy dokonce mohlo zvýšit agresivitu útočníka (např. u znásilnění). Intenzita obrany bude proto muset být zpravidla silnější než intenzita útoku. (Intenzitou není v tomto případě míněna jen fyzická síla, nýbrž celý způsob obrany, resp. všechny složky obrany, jež ji činí efektivní.). Na druhé straně však obrana nemá být nepoměrně a přehnaně silnější, popř. vzhledem k situaci zcela zjevně nepotřebná k odvrácení útoku. P. Šámal v této souvislosti uvádí: "Požadavky na obránce však nesmí být v tomto směru přehnané, nelze tedy po něm žádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku obrany ". (Srov. též č. 41/1980 Sb. rozh. tr.) Je tedy dovolena jakákoliv obrana (v mezích dále uvedených), která útok spolehlivě odvrátí. Trestní zákon tu však toleruje i ještě intenzivnější obranu, než je nezbytně nutná; meze obrany jsou dány až tím, že tato obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Jak vyplývá z právě uvedeného, jednání obránce se váže na určité zákonné podmínky. Fakt protiprávního útoku totiž sám o sobě ještě neznamená, že je útočníkovi možno způsobit jakoukoliv škodu. Útočník sám zůstává totiž člověkem, jehož základní práva by měly být také respektována a přes svoje jednání by mu měla být poskytnuta alespoň určitá míra ochrany.

Podmínkou nutné obrany není tzv. subsidiarita (srovnej již č. 1633/1923 Sb. rozh. tr.), to znamená, že se lze bránit i tam, kde bylo možno se útoku vyhnout útěkem (srov. č. 8/1988 Sb. rozh. tr.), dovoláním se pomoci jiných osob nebo veřejných orgánů apod. Jednání v nutné obraně je právem občana; je na něm zda se rozhodne pro obranu nebo zvolí jiné východisko (srov. č. 25/1976 Sb. rozh. tr.). Použije-li svého práva obrany, musí ovšem zachovat jeho zákonné podmínky.

Obrana