Úvod
Chováním střel v cíli a jejich působením na živý
organismus se zabývá koncová respektive ranivá
balistika. Pojmy jako ranivost či zastavující účinek
jsou neustále diskutovány odborníky, pseudoodborníky
i amatéry. Existují desítky vědeckých pojednání na
toto téma, plných všelijakých vzorců a tabulek.
Většinou si tyto traktáty odporují a posuzují
tentýž problém z mnoha různých hledisek. Tak se na
to podívejme.
Trocha
historie – studie před II. světovou válkou
Skutečnosti, že různé palné zbraně mají různý
účinek na cíl si lidé všimli poměrně dávno. Pokud
jde o krátké palné zbraně, až s jejich větším
rozšířením se začal tento problém více studovat a
zkoumat. Oním větším rozšířením mám na mysli
období Divokého západu, kde bylo použití krátkých
palných zbraní velmi časté.
Pravděpodobně jako první se problémem různé
účinnosti krátkých palných zbraní zabýval
plukovník R. B. Marcy, odborník U. S. Army na palné
zbraně. Ve své knize „Třicet let vojenského života
na hranici“ (Thirty Years of Army Life in the
Border) z roku 1866 nabízí srovnání perkusních
revolverů Colt Navy a Colt Army ráží .36 a .44:
„Nepřemožitelné Coltovy revolvery velikostí Army a
Navy sloužily v naší armádě po dlouhý čas, ale v
žádném případě se důstojníci neshodovali v
názorech při srovnávání jejich příznivých
vlastností pro službu na hranici. Revolver Navy, který
je lehký a snadno přenosný, je vhodnější pro
nošení na opasku, ale přinejmenším pro mě je velice
diskutabilní, zda tyto přednosti vyváží výhody
odvozené od větší hmotnosti prachu a olova, které
mohou být vypáleny z většího revolveru, a z toho
vyplývající zvětšené průraznosti projektilu.“
Dále Marcy předkládá osobní zkušenost,
podporující jeho názor. Skupina vojáků na koních,
ozbrojených revolvery Navy ráže .36 (kromě jednoho,
který měl čtyřiačtyřicítku), obklíčila
dospělého grizzlyho:
„Přiblížili se k němu na několik kroků a
vypálili deset nebo dvanáct ran, z nichž většina
zasáhla medvěda. On však pokračoval v útěku a
nezdálo se, že by jej způsobené zranění zpomalila.
Poté, co tito muži vystříleli své náboje, jiný
muž vyzbrojený armádním revolverem pobídl svého
koně ke zvířeti a vypálil dva výstřely, které
srazily medvěda k zemi. Po stažení kůže a
prozkoumání způsobených zranění bylo zjištěno,
že žádná z kulek vypálených z malých revolverů,
poté, co prošly silnou a tuhou kůží, nedokázala
proniknout hlouběji než na palec do masa. Naopak ale
dvě kulky z velkého revolveru zasáhly medvědovy
životně důležité orgány a zabily ho. Tato zkouška
byla pro moje rozhodování tou nejdůležitější při
porovnání relativní účinnosti obou zbraní pro
službu na hranici a rozhodl jsem se od těch dob nosit s
sebou tu větší.“
Jak vidno, už tehdy se lidé zabývali problémy, které
nás trápí ještě dnes. Větší zbraně jsou
výkonnější, avšak jejich nošení je méně
pohodlné a naopak. Zastavující účinek revolverů je
také zmiňována anglickými novinami „Daily
Telegraph“ z 22. 10. 1869 v článku o amerických
pistolnících, kteří:
„… si stěžují na revolver. Je sice pravda, že
zabíjí, ale ne okamžitě. Kulka z něj je příliš
malá na to, aby paralyzovala tělo. Oběť zemře na
vnitřní krvácení, ale má ještě čas vystřelit ze
své zbraně. Pak dochází v západních a jižních
státech k takovým mimořádným soubojům, kde
probíhá dlouhá palba, než konečně jeden ze
zarputilých bojovníků podlehne.“
Podobnost našich dnešních problémů z této oblasti
se zkušenostmi tehdejších střelců osobně pokládám
za nesmírně zajímavou. Pozoruhodné jsou také
závěry, které zazněly v obou předchozích citacích.
Marcy pokládal za důležitou vlastnost dostatečnou
průbojnost a smrtící účinek spatřoval v destrukci
vnitřních orgánů, zatímco pistolníci, tedy tvrdí
praktici na slovo vzatí, uváděli, že smrt nastává v
důsledku krvácení. Prosím zapamatujte si obě tyto
informace. Uvidíte, že je ohromně interesantní si
zkušenosti střelců z 19. století porovnat s výsledky
nejmodernějších výzkumů, o nichž budeme hovořit
později.
K exaktnímu zkoumání účinků krátkých palných
zbraní na lidský organismus poprvé došlo na přelomu
19. a 20. století. Tehdy se USA angažovaly ve
válkách na Kubě a na Filipínách. V těchto bojích
se projevila malá účinnost tehdejších služebních
revolverů ráže .38 Long Colt (tehdy byly revolvery
základní zbraní amerického jezdectva). Zprávy z obou
bojišť si byly dosti podobné.
Hlášení důstojníka jezdectva z bojů na Kubě:
„Soudím, že služební revolver .38 má jednu dobrou
vlastnost: jeho přesnost a dostřel jsou vyhovující.
Nedostatky jsou: 1) Velký počet drobných součástek
náchylných v průběhu dlouhé kampaně k poškození a
těžko v polních podmínkách vyměnitelných.
Porovnejte si to s tím, jak snadno lze rozebrat a
složit Mauserovu desetirannou pistoli, s pevností a
odolností jejích součástek. 2) Ráž je malá. Znovu
a znovu jsem byl svědkem, kdy bylo třeba několika
výstřelů do hlavy k zastavení koně, a to i v
případech, kdy střelec byl velice blízko. Pistole pro
kavalerii musí být v takové ráži a mít takový
výkon, aby kůň nebo člověk byl zásahem vyřazen z
boje. Při útoku na pistole nemá význam protivníka
jenom zranit. Naším cílem je koně nebo muže, ale
zejména koně, vyřadit z boje.“
V podobném duchu se nese hlášení z Filipín: „Moje
četa byla napadena povstalci. Soustředěná palba ze
služebních pušek zastavila jejich první nápor, ale
pak z lesa asi 140 yardů napravo od nás vyběhla
skupina šesti domorodců ozbrojených puškami s
nasazeným bodákem. Pět z nich zastavila střelba z
pušek, ale jejich vůdce, bez ohledu na zranění
služební puškou, běžel stále dál směrem k nám.
Použil jsem revolver a zasáhl jej ze vzdálenosti 10
yardů třemi ranami do hrudi. Útočník přesto doběhl
k nám, zabil bajonetem voj. C.F. Bradyho, mě probodl
slabiny a klesl na kolena. Pak jej zastřelil trubač
svým Coltovým revolverem .45. Útočník měl dva
zásahy služební puškou, jeden do stehna, druhý do
paže a tři moje zásahy revolverem .38 v hrudním
koši. Soudím, že současný služební revolver .38
není dostatečně účinný při boji muže proti
muži.“
Na základě těchto zkušeností byli pověřeni
armádní odborníci major L.A. LaGarde a kapitán J.T.
Thompson (budoucí konstruktér známého samopalu)
provedením rozsáhlých testů. Jejich stěžejní
část se skládala ze střelby do lidských mrtvol
pověšených za krk. Jako měřítko byl vyhodnocován
výkyv těl po zásahu, šlo tedy o obdobu balistického
kyvadla. Výsledky testů jednoznačně upřednostnily
pomalé těžké střely o hmotnosti nejméně 230 grs a
ráži nejméně .45
Tyto zkoušky byly na dlouhou dobu posledními, protože
pak následoval útlum způsobený dvěma světovými
válkami. Dnes je ovšem toto téma opět velmi
populární.
Mýtus
zastavujícího účinku
Dost jsem se o tento všeobecně přeceňovaný
problém zahalený legendami a polopravdami zajímal a
dospěl jsem k následujícímu závěru: Zastavující
či ještě lépe řečeno porážecí účinek, ve
smyslu poražení či odhození protivníka zásahem,
NEEXISTUJE! Jste překvapeni? Já jsem byl také, ale
mám pro toto tvrzení své důvody.
Začnu tím, čím jsem v podstatě toto svoje studium
ukončil, totiž praktickými příklady. Do té doby
jsem se stále potácel mezi vzorci na výpočet energie,
rychlosti, hybnosti a já nevím čeho všeho ještě.
Pak jsem si řekl: „Tak dost!“ a vydal jsem se
cestou Applegatea a Marshalla (bude o nich řeč
později). Začal jsem totiž studovat skutečné
přestřelky a snažil jsem se učinit nějaké
závěry.
Nejvíce mne asi ovlivnily dokumentární záběry
skutečných ozbrojených střetů. Nejprve jsem si
všiml, že ve válečných dokumentech v podstatě nikde
není vidět voják, skutečně při zásahu sražený k
zemi nebo odhozený vzad. Drtivá většina jich naopak
padá dopředu, tedy směrem odkud střela přiletěla.
To většina odborníků vysvětluje tím, že svalstvo
na přední části těla je poraněno o nějakou tu
tisícinu vteřiny dříve, než střela pronikne i
dozadu. Proto toto svalstvo také o chvilku dříve
ochabne. Byl jsem skutečně překvapen, obzvláště,
když jsem si uvědomil, jak obrovskou energií
disponují střely z vojenských pušek a kulometů.
Konzultoval jsem tento problém se svým vysokoškolsky
vzdělaným a technicky velmi nadaným přítelem, jenž
je také střelec a tato problematika ho zajímá.
Zastával názor, že vojenské celoplášťové střely
s ostrým hrotem předávají v cíli minimum energie a
naopak si ji většinu ponechávají i po jeho
opuštění. Znělo to logicky, než mne napadlo, že
toto tvrzení platí u měkkých tkání, avšak je už
přinejmenším sporné při prorážení kostí,
kterých je v těle požehnaně a musela by to být
velká náhoda, aby žádná z kostí nebyla zasažena.
Při zásahu do kosti prostě střela část energie
předat musí i když třeba jen malou, ale i kdyby to
bylo jen 10%, pak tato hodnota odpovídá energiím
střel z krátkých palných zbraní.
Další zajímavé informace jsem získal při
sledování kabelové televize, kde na jednom kanálu
běží autentické záběry z policejních akcí v USA,
tedy i přestřelek. Ani zde jsem nezaznamenal žádný
případ, kdy by byl zasažený člověk střelou
odhozen nebo poražen. Ze záběrů však nebylo
většinou patrné, zda byl zasažený prostřelen nebo
střela zůstala v těle. Stále ještě tedy mohla
platit teorie, že střela prošla tělem, aniž by
předala všechnu energii. Tato teorie ovšem vzala za
své v okamžiku, kdy jsem spatřil řadu záběrů, na
nichž byli zachyceni policisté zasažení v průběhu
střetu do neprůstřelné vesty. I přes naprosto
evidentní zásahy do hrudních plátů vest, nebyl
žádný z policistů sražen k zemi nebo nějak odhozen.
Naopak sami pokračovali v palbě a zneškodnili
útočníka. Přitom se v rukou zločinců jednalo o
skutečně účinné zbraně (viděl jsem např. Glocky a
Berrety 92, tedy minimálně šlo o ráži 9 mm Luger).
Dopadová energie střel z těchto zbraní se zblízka
pohybuje kolem 500 J (platí např. pro ráže 9 mm
Luger, .45 ACP a .40 S&W) a protože při zásahu do
vesty se střela zcela zastaví, předá cíli energii
všechnu. Přesto to zjevně na poražení člověka
nestačí.
Příklady z praxe
Opět využiji své okouzlení Divokým západem, ale
abych odrazil obvinění z nemístného romantismu,
musím hned v úvodu vysvětlit proč. Tedy v období
tzv. Divokého západu došlo ke značnému rozšíření
krátkých palných zbraní a jejich bojového použití.
Tehdejší žurnalistika nebo soudní administrativa nám
zanechaly z té doby mnoho více či méně přesných a
nesmírně zajímavých zpráv o různých ozbrojených
střetech, z nichž je možno učinit si obrázek o
účinnosti tehdejších zbraní.
Abych předešel možným spekulacím o výkonnosti
tehdejších krátkých zbraní, dovolím si jen
krátké uvedení do problému. Nejběžnější ráží
té doby byl náboj .45 Long Colt, dále následovaly
ráže .44-40 (údaje v tabulce se vztahují k pušce
Winchester. Při použití v revolverech byly výkony
náboje vzhledem ke kratší hlavni pochopitelně
nižší, bohužel se mi nepodařilo tyto údaje sehnat),
.44 Russian, plus řada perkusních zbraní v rážích
.31, .36 a .44. Viz následující tabulka.
Ráže |
Hmotnost
střely |
Počáteční
rychlost |
Počáteční
energie |
TKO |
.45
Long Colt |
16,5
g (255 gr) |
247
ms-1 |
501
J |
13,2 |
.44-40
Winchester |
13
g (200 gr) |
365
ms-1 |
862
J |
15,0 |
.44
Russian |
15,9
g (246 gr) |
235
ms-1 |
440
J |
11,9 |
.38
Long Colt |
9,6
g (148 gr) |
233
ms-1 |
261
J |
6,1 |
U perkusních revolverů té doby
je dosti obtížné stanovit nějaké konkrétní
hodnoty, protože dávky prachu byly různě velké,
prach měl značné výkyvy v kvalitě, používaly se
střely různých hmotností atd. Lze však prohlásit,
že zbraně v rážích .31 odpovídaly svým výkonem
dnešním zbraním ráže 7,65 Br., zbraně ráže .36
jsou jako dnešní osmatřicítky a revolvery .44
odpovídají tehdejším nábojům ráží .44
Kupříkladu Colt Walker ráže .44 s devítipalcovou
hlavní, vypálil 140-ti gránovou sférickou střelu
při nabití 40 gránů černého prachu rychlostí 366
ms-1 a s energií 605 J. Ostatní perkusní revolvery
ráže .44 měly podobné výkony. Např. Colt Dragoon a
Colt Army M 1860 používaly tutéž střelu s 40 gr
dávkou prachu, ale jejich hlavně byly o 1, 5 resp. 1
palec kratší, takže výkon střely musel být o něco
nižší.
Jak vidno, tehdejší zbraně
měly přibližně stejné výkony jako dnes, navíc
používaly těžké a výhradně bezplášťové
střely, tedy vesměs šlo o munici, která byla dlouho
považována za ideální. Podívejme se tedy, jak se ve
skutečnosti osvědčila.
Příklad 1: Ve vlaku v
Pensacole na Floridě 23. 8. 1877 Texas Rangers zatýkali
proslulého desperáta Johna Wesleye Hardina, který
dosud zastřelil na 40 lidí. Hardin chtěl z pod kabátu
tasit svoji pistoli, ta se mu ale zachytila ve šlích.
Pistoli se však podařilo vytáhnout jeho
devatenáctiletému komplici Jamesi Mannovi, který
sestřelil z hlavy klobouk jednomu z Rangerů. Ten mu
ihned vpálil kulku do hrudi. Chlapec vyskočil z vlaku,
pár kroků se ještě potácel po nástupišti, načež
upadl a zemřel. Hardin byl po krátké potyčce
odzbrojen a zatčen.
Příklad 2: Slavný
abilenský šerif Thomas Smith zahynul roku 1870 v
okamžiku, kdy podcenil svého soupeře. Když zatýkal
podezřelého z vraždy, tento muž jménem McConnel
pohotově tasil svoji pistoli a prostřelil šerifovi
pravou plíci. Ten však palbu opětoval a dokonce se
začal s McConnelem prát. Vtom přiběhl McConnelův
přítel Moses Miles, který šerifa zabil sekerou.
Příklad 3: Denverský
list „Daily News“ z 23. 10. 1898 popisuje, jak spor o
ženu mezi Clayem Wilsonem a Jimem Moonem vyvrcholil
tím, že Wilson vytáhl z kapsy „uříznutý kolt“,
tedy revolver velké ráže se zkrácenou hlavní, a
namířil jej na Moona: „Vystřelil dvakrát, než na
něj Moon skočil, a obě kulky prošly srdcem. Moon
bojoval o revolver s tou zvláštní silou, která je
vysvětlitelná u jelena, který skáče ještě stovky
yardů po smrtelném zásahu, ale neobvyklá u člověka.
Wilson vystřelil potřetí a kulka znovu prošla tělem,
ale Moon nepřestal bojovat, dokud mu čtvrtá kulka
nezlomila vaz.“
Příklad 4: V divoké
přestřelce u O. K. Corral, vystřelil Wyatt Earp na
rančera Franka McLauryho revolverem ráže .44 American.
Frank byl zasažen do břicha, podařilo se mu ještě
vytáhnout revolver a vystřelit, ale potom už šel k
zemi. Frank McLaury se po chvíli vzpamatoval,
nějakým zázrakem se vyškrábal na nohy a vystřelil
na Doca Hollidaye, kterého zranil na boku.
Vzápětí byl zabit kulkou, která ho zasáhla do hlavy.
V témže boji inkasoval Thomas McLaury zásah z
brokovnice do trupu, ale také nebyl sražen k zemi,
nýbrž se odpotácel až na roh ulice, kde se teprve
zhroutil.
Třetím zastřeleným v této přestřelce byl Billy
Clanton. Toho zasypal palbou Morgan Earp. Prostřelil mu
nejdříve zápěstí a potom hruď. Billy nepadl, ale
snažil se střílet z revolveru levou rukou. Posledním
nábojem se mu podařilo zasáhnout Morgana do ramene a
srazil ho k zemi. Pak byl sám zasažen Virgilem Earpem a
odletěl dozadu a zhroutil se opřený zády o stěnu
domu. Billy pak utrpěl ještě několik dalších
zásahů do trupu. Napůl v bezvědomí však stále
naprázdno cvakal svým revolverem, dokud nezemřel.
Příklad 5: Pozoruhodný
je průběh souboje, který se odehrál mezi Levi
Richardsonem a Frankem Lovingem v saloonu Long Branch v
Dodge City 5. srpna 1879. Byl podrobně popsán v listu
Ford County Globe ze dne 8. srpna: „Ani jeden z nich
neukázal touhu druhému uniknout a nelze říci, jak
dlouho by boj trval, kdyby Richardson nebyl prošpikován
kulkami a Lovingův revolver se nevyprázdnil. Richardson
byl střelen do prsou, skrze bok a skrze pravou ruku.
Zdá se zvláštní, že Loving nebyl zasažen kromě
lehkého škrábnutí na ruce, protože oba muži byli
tak blízko sebe, že se jejich pistole skoro dotýkaly.
Padlo jedenáct ran, šest vystřelil Loving a pět
Richardson. Ten žil jen několik chvil po střelbě.“
Svědkové dále uvedli, že „Richardson upadl na
kulečníkový stůl. Potom, co upadl, už Richardson
nestřílel. Upadl na ruce a na kolena“, a že zbraň,
kterou Loving Richardsona zastřelil, byl Remington
ráže .44.
Příklad 6: Také spor
mezi Williamem P. Raynorem a Robertem Rennickem, k
němuž došlo v noci ze 14. na 15. 4. 1885 v El Pasu,
skončil soubojem. Raynor začal střílet na Rennicka,
který chladnokrevně poklekl na koleno a zamířil
oběma rukama, načež střelil Raynora do ramene a do
břicha. Raynor však pokračoval v palbě, dokud
nevyprázdnil všechny komory svého revolveru,
přičemž jeho střely zničily kulečníkový stůl.
Pak se odvrátil a vypotácel se na ulici, kde se
vyškrábal do okolo jedoucí drožky, v níž se
zhroutil na sedadlo. Zemřel o několik dní později.
Průběh ozbrojených střetů z
naší doby se nijak výrazně neliší, konečně
posuďte sami.
Příklad 7: V roce 1989
došlo ke střetu osmi agentů FBI a dvou ozbrojených
zločinců v Miami na Floridě. Jednalo se o veterány
vietnamské války Williama Platta a Michaela Matixe.
Platt byl ozbrojen automatickou puškou Ruger Mini M 14
ráže .223 Remington (5,56 NATO). Platt zranil touto
zbraní tři agenty FBI, než byl sám do paže zasažen
expanzní střelou ráže 9 mm Luger typu Silvertip a
třebaže střela pronikla bicepsem, nedokázala už
vniknout do hrudníku. Platt zůstal navzdory ošklivému
zranění bojeschopný, usmrtil další dva agenty FBI,
ale sám byl znovu zraněn do nohy další expanzní
střelou ráže 9 mm Luger Silvertip. Potom spolu se
svým komplicem naskočili do automobilu, avšak
dříve než mohli odjet, inkasoval jejich vůz čtyři
zásahy z brokovnice. Oba byli těžce zraněni,
dezorientovaný Platt vystoupil a napadl revolverem
agenta Mirellese, který palbu opětoval svým
revolverem ráže .357 Magnum. Mirrelles zasáhl Platta
třikrát a Matixe dvakrát, opět šlo o expanzní
střely Silvertip. Platt ani teď nepadl, pokračoval v
palbě a když vystřílel všechny náboje, několikrát
stiskl spoušť svého S&W naprázdno a potom se
potácel zpět k autu, nejspíš pro pušku. Mireless
však ani posledním nábojem neminul a prostřelil mu
zezadu hlavu. Platt byl mrtev okamžitě, Matix zemřel o
chvíli později. Pět agentů FBI během boje
vystřílelo 50 nábojů, přičemž Platt utrpěl
dvanáct zranění a Matix šest. Pozdější pitva
neprokázala v jejich krvi přítomnost žádných
omamných látek
Příklad 8: Jeden
americký voják byl v doprovodu své ženy na
parkovišti obstoupen třemi mladíky, kteří chtěli
jeho peněženku. Po odmítnutí jeden vytáhl nůž.
Voják okamžitě tasil armádní pětačtyřicítku a
vpálil mu dvě kulky do hrudi. Pak se ihned otočil ke
zbývajícím dvěma. Když za sebou uslyšel zoufalý
výkřik své ženy, ihned se znovu obrátil a ke své
hrůze spatřil jak se drží za břicho, z něhož jí
trčela rukojeť nože. Vedle ni stál onen postřelený
mladík, který ji právě bodl. Voják neváhal, vpálil
mu do hrudníku další dvě střely a zachytil svoji
padající ženu. Zatímco jí poskytoval první pomoc,
mladíci z místa incidentu utekli. Voják ihned odvezl
manželku do nemocnice, kde jí včasná operace
zachránila život. Když voják odcházel z nemocnice,
potkal onoho postřeleného šestnáctiletého
útočníka, který byl se čtyřmi kulkami ráže .45
ACP v hrudi i nyní, několik hodin po střetu, stále
mobilní a právě se přicházel nechat ošetřit.
Příklad 9: Více než
metrákový 35letý Larry Thompson, zkombinoval
metamfetamin a alkohol, načež napadl nožem svou
bývalou manželku. Ta na něj ze vzdálenosti kolem
tří metrů vyprázdnila zásobník své pistole
Browning HP 35. Z 15 nábojů 9mm Luger Larryho
zasáhla dvanáctkrát . Náboje měly expanzivní
střely Hornady o hmotnosti 124 grainů (8,03g). Larry
pořád stál, upřeně se na ni díval a mával
obrovským nožem v pravici. Teprve po několika
předlouhých vteřinách se začal postupně sesouvat k
zemi. Dalších několik sekund klečel, až konečně
svaly povolily a Larry Thompson byl definitivně mrtev.
Jedenáct střel zasáhlo trup, přičemž pitvou se
zjistilo, že každá z těchto střel poškodila
důležité orgány jeho těla a způsobila mu těžké
nebo dokonce smrtelné zranění. Šest střel způsobilo
úplný průstřel a pět zůstalo těle. Dvanáctá
střela trefila Larryho nad levé oko, v týlní oblasti
měl výstupní otvor průměr 5 cm.
Příklad 10: Jeden
americký školák byl svými spolužáky často
šikanován. Jednoho dne už tuto šikanu neunesl a otci
doma odcizil revolver ráže .44 Magnum. Když byl opět
konfrontován svými šikanujícími spolužáky, zbraň
vytáhl a jednoho z nich střelil do hrudi. Zraněný
mladík spolu s ostatními utekl, poté si mobilním
telefonem zavolal sanitku a počkal na ni u silnice
sedíce na obrubníku. Když sanitka přijela, vstal a
vyšel jí vstříc.
Myslím, řada těchto případů
dokládá, proč jsem se odhodlal k onomu
odvážnému tvrzeni o neexistenci porážecího
účinku. Nejvíce průkazný je asi příklad č. 9 a
těch 11 zásahů do trupu Larry Thompsona. Pět z
oněch 11 střel tedy předalo všechnu energii (tedy
celkem nějakých 2500 J - v takovém případě se
energie sčítá. Je to stejné, jako když do vás
někdo vrazí ramenem, zavrávoráte a než opět
naberete rovnováhu, vrazí do vás zase a to vás
definitivně srazí k zemi), šest dalších podstatnou
část své energie a přesto nebyl Thompson sražen k
zemi. Je možno namítnout, že byl zcela pod vlivem
alkoholu a léků (což byl), ale to pouze snižuje práh
bolesti a způsob vnímání zranění - nemůže ale
popřít fyzikální zákony. Zásah člověka prostě
neporazí, padne v důsledku šoku nebo ztráty krve,
svalového záškubu atd., ale není sražen k zemi.
Zbývá tedy, abychom si vysvětlili, jak tedy vlastně
střela v těle působí.
Účinky střelby
Zásah lidského těla střelou může způsobit jeden
nebo více možných následků :
1. traumatický šok
2. mechanické poškození organismu
3. následná nebo vedlejší poškození organismu
Ad. 1 Traumatický šok
Traumatický šok bývá
některými autory pokládán za vedlejší produkt
mechanického zranění a to produkt nepříliš
důležitý. Často bývá v publikacích zabývajících
se účinky střelby podceňován a uváděn až na
posledním místě. V tomto s nimi nesouhlasím, neboť
se domnívám, že šokový účinek střely je jednou z
jejích nejdůležitějších schopností. Proto ho také
uvádím na místě prvním, i když poněkud nelogicky,
neboť k jeho vyvolání je nezbytné mechanické
poškození. Dalším důvodem je, že v souvislosti s
traumatickým šokem vysvětluji také pojem
hydrodynamický tlak, o němž je pak také řeč v
části o mechanickém poškození.
Jakkoliv je však traumatický
šok pokládán za účinný z hlediska rychlého
vyřazení protivníka, je třeba na druhou stranu
zdůraznit, že jeho vyvolání je velmi nespolehlivé a
u krátkých palných zbraní se objevuje poměrně
řídce.
Traumatický šok je zraněním
vyvolaný stav prudké deprese všech životních
pochodů v lidském organismu, který vzniká z prudkého
podráždění nervové soustavy. Může být vyvolán
mechanickým i psychickým úrazem a dalšími činiteli.
K jeho vzniku přispívá únava, ztráta krve,
vyčerpání, pocit bolesti, pocit strachu atd.
Hlavním zdrojem prudkého podráždění nervové
soustavy je rázové (vlnové, pulsující) šíření
hydrodynamického pulsu při průchodu střely tkáněmi.
Silné stlačování nervů a nervových kmenů se
nervovou cestou přenáší do mozku, kde působí
podráždění vedoucí prakticky k okamžité
bezvládnosti. Vlivem podráždění centrální nervové
soustavy je mimo jiné vyřazeno z činnosti centrum
rovnováhy.
Obdobných účinků je dosaženo, jsou-li dostatečně
výkonnou střelou zasaženy kosti spojené s páteří
(obratle, pánevní kost, hrudní kost). Dochází k tzv.
otřesu skeletu (kostry) a z toho plynoucího otřesu
centrální nervové soustavy, podobnému otřesu mozku
při úderu do plochých kostí lebky.
Hydrodynamický puls je efekt, který vzniká při
pronikání střely tkáněmi. Dochází při něm k
urychlování okolních tkání teoreticky všemi směry,
ale ve skutečnosti nerovnoměrně vlivem nehomogenního
složení organismu. Vznikající tlak při pronikání
střely se vyrovnává deformacemi okolních tkání.
Vlivem hydrodynamického tlaku se tak v okolí dráhy
střely vytváří dočasná dutina, která v důsledku
pružnosti tkání prodělá několik kmitů. U zvlášť
výkonných střel může mít dočasná dutina až 27×
větší objem než konečná dutina trvalá. Pulsace
dočasné dutiny trvá obvykle asi 2 × 10 - 7 sekundy
a v tomto časovém úseku dojde k 7 - 11 stahům.
Hlavním projevem traumatického šoku jsou poruchy
krevního oběhu - výrazný pokles krevního tlaku,
překrvení a otok jater, kyslíkový hlad mozku - s
následnými poruchami okysličovacích procesů. V
těžších případech šoku nastává smrt na základě
nezvratných změn v buňkách ústřední nervové
soustavy vlivem kyslíkového hladovění.
Vnějšími příznaky šoku jsou zejména pokles
tělesné teploty, slabý, nepravidelný a rychlý tep,
snížení nervových reflexů a okamžitá ochablost
svalstva, podstatně snižující a často úplně
znemožňující jakékoliv jednání; to vše při
zachování vědomí, ale velmi slabých reakcích.
Bezvědomí nastává většinou až později.
U dostatečně výkonných střel nastává traumatický
šok při zásahu do kterékoliv části těla. Jedná se
však o velmi individuální jev: závisí nejen na
účinnosti střely, ale i na individuálních fyzických
vlastnostech člověka, na jeho vitalitě, psychické
konstituci a na okamžitém psychickém stavu.
Ad. 2 Mechanické
poškození organismu
Mechanické poškození
(zranění) zasažených a okolních částí lidského
organismu vyplývá z mechanického působení
jednotlivých možných účinků střely.
Střela v zásadě může v
organismu působit několika způsoby, a může tedy v
těle způsobit několik možných účinků. Jsou to :
A. průbojný účinek
B. tříštivý a trhavý účinek
C. střepinový účinek a účinek sekundárních
střel
Ad. A) Průbojný účinek
Průbojnost střely je obecně dána její schopností
proniknout do určité hloubky v překážce.
Schopnost střely pronikat překážkou je dána její
schopností vykonat práci, tedy energií, kterou má
při dopadu na cíl. Protože energie je dána hmotností
a dopadovou rychlostí střely , bude mít větší
průbojnost střela s větší rychlostí a větší
hmotností.
Průbojný účinek lze také zvýšit různými
konstrukčními úpravami střely, např. použitím
kompaktního jádra střely nebo tvrdšího pláště,
ztěžujícího deformaci, popř. snižujícího tření
při pronikání materiálem apod.
Průbojnost je také dána odporem prostředí
překážky, který kromě vlastního materiálu
překážky závisí především na ploše příčného
průřezu střely. Proto byl při posuzování
průbojných schopností střely zaveden pojem
průřezového zatížení, který je definován jako
poměr hmotnosti střely a plochy jejího příčného
průřezu. Z toho vyplývá, že při stejné dopadové
rychlosti a stejné hmotnosti bude mít větší
průbojnost střela s větším průřezovým
zatížením, tedy střela menší ráže.
Podstata ranivého účinku při průbojném působení
střely spočívá v tom, že jsou při něm nevratně
poškozeny nebo zničeny ty (a jenom ty) části
organismu, které leží přímo v dráze střely nebo s
ní bezprostředně souvisejí. Z této skutečnosti
vyplývá, že měřítkem ranivosti při průbojném
účinku nemůže být jen hloubka vniku střely, ale že
neméně důležitá je plocha průřezu střelného
kanálu.
Ad. B) Tříštivý a trhavý
účinek
Jestliže síla působící v
souvislosti s hydrodynamickým tlakem na okolní
tkáně popř. orgány dosáhne určité meze - meze
pevnosti tkáně - dochází v nich k nevratným
změnám. Počnou se trhat nebo drtit a v této
souvislosti se hovoří o trhavém (při zásahu měkké
tkáně) nebo tříštivém (při zásahu do kosti)
účinku.Trhavý a tříštivý účinek se zvlášť
výrazně projevuje v tkáních bohatých na tekutiny
(mozek a srdce) nebo v dlouhých kostech. Zde při
zásahu dochází k rozptýlení poměrně velkého
množství úlomků i v relativně vzdáleném okolí.
Rentgenovému snímku takovéhoto druhu zranění se
slangově říká „sněhová bouře“.
Dříve se soudilo, že k rozvinutí trhavého a
tříštivého efektu je zapotřebí dopadové rychlosti
střely větší než 600 m/s nebo energii nejméně
několik tisíc joulů, a že tedy přichází v úvahu
jen u puškových střel.
Jenže ve skutečnosti hranice pro vznik tříštivého
a trhavého účinku závisí pouze na odporu, který
klade střele prostředí, a na deformačních
schopnostech prostředí. Odpor prostředí pak
nezávisí jen na rychlosti a energii střely, ale na
celé řadě proměnlivých faktorů, mezi něž patří
zejména ráže, hmotnost, stabilita a deformační
schopnost střely.
Proto není zcela vyloučeno, aby se trhavý a
tříštivý účinek objevil i u pistolových a
revolverových nábojů. U výkonnějších střel se
většinou vznik trhavého a tříštivého účinku
požaduje a očekává.
Ad. C) Střepinový účinek a
účinek sekundárních střel
Střepinový účinek (v
případě destrukce střely) a účinek sekundárních
střel (části organismu, kterým střela udělí
dostatečnou pohybovou energii a které dále působí
rovněž jako střely) se u střel z krátkých zbraní
projevuje málokdy, takže nepatří mezi hlavní složky
ranivého účinku.
Střepinový efekt vzniká
rozpadem střely na segmenty. K tomu může dojít
nejčastěji nárazem střely na kovové části
oblečení (zipy, cvočky, knoflíky, přezky apod.), ale
ani nárazem na tkáň nebo na kost nemusí být
stoprocentně zajištěno zachování celistvosti střely
a to ani v hloubi organismu. Všechny úlomky střely se
pak pohybují po vlastní dráze a působí tak vlastně
jako další střely. Názory na přínos takovéhoto
úrazového děje se liší, ale obecně lze říci, že
u krátkých palných zbraní se rozpad střely považuje
za nežádoucí. Na rozdíl od střepinového účinku
třeba granátů, kde je poměrně velkým a těžkým
střepinám udělena výbušnou složí značná
rychlost, pohybující se řádově v tisících metrů
za sekundu, jsou fragmenty střely příliš lehké a
malé, než aby se mohly účinně podílet na vyřazení
protivníka.
Pokud jde o sekundární účinek,
jsou sice popsány případy, kdy došlo k usmrcení
osoby úlomkem lebky vedle stojícího zasaženého
jedince. To už se však opravdu jedná o velmi výkonné
puškové střelivo, kde se rychlost střely pohybuje
kolem 1000 ms-1. U pomalejších střel z krátkých
palných zbraní zpravidla střela v kosti vyráží
pouze otvor.
Ad. 3 Následná nebo
vedlejší poškození organismu
Každá střela, která zasáhne
člověka, aniž by přímo narušila funkci životně
důležitých orgánů, může mít ještě časově
více nebo méně vzdálený účinek, v jehož důsledku
může dojít k vážné poruše zdraví nebo i ke smrti.
Dochází k sepsi, zánětům, k tukové a jiné embolii,
eventuálně i k nádorovým změnám apod.
Praktické poznatky ukazují, že
záleží především na tom, do jaké míry a v jaké
lokalizaci byl orgán poškozen, přičemž někdy
prostý průstřel mozku k usmrcení nestačí. Jindy
však může zásah vést k okamžité smrti, ačkoliv
nebyl zasažen žádný životně důležitý orgán.
Převzato -
autor : Radek Enžl
|